Strašidelné příběhy

Smrt a růže

7. dubna 2008 v 15:20
Smrt a růže
Jonathan Collin byl mladý, pohledný a velmi tichý zaměstnanec pohřebního ústavu. Práci se věnoval naplno, neměl přítelkyni, ani zájmy, a téměř žádné přátelé, až na hrstku známých ještě ze školy. Dnes měl náročný den. Stihl už tři pohřby a teď vezl tělo na čtvrtý, konečně poslední. Byla to nějaká mladá holka, šestadvacet let, údajně spadla ze skály a poranila si míchu, načež zemřela. Jmenovala se Eva Sandori, víc o ní nevěděl a vlastně ani nepotřeboval. Ale chtěl. Zajímaly ho osudy všech těch mrtvých lidí, jejich zapomenutý život a smrt, která přišla obvykle náhle a nečekaně. Chtěl vědět, koho to vlastně veze v pohřebním vozidle, v černé a temné rakvi, pro koho pozůstalí pláčou, čím byl dotyčný tak výjmečný... Ale to nešlo, lidí umíralo hodně na to, aby se o všechny zajímal. Odbočil ke smuteční síni a zastavil. Obrátil se na spolujezdce. "Tak, jdem na to." Vystoupili, otevřeli prostor pro rakve a rakev vynesli ven. "Ještě že tam neleží nějakej stokilovej chlap, na to už bych dneska neměl." "Já taky ne." odpověděl Jonathan. "Dnes toho mám dost." Dopravili rakev do obřadní síně a práce se ujala aranřerka. Rozestavěla věnce kolem dokola, pověsila květiny, upevnila povolené stuhy... "Otevřem to?" zeptal se Jonathanův spolupracovník a Jonathan jen přikývl. Chopili se víka.
Dívka v rakvi byla přes svou smrt nevýslovně krásná. Jistě byla kdysi snědá, ale nyní už ne. Byla pobledlá, s tmavými, slušivě upravenými vlasy, nádherným obličejem, jež halil jemný a elegantní závoj a dokonalou postavou, kterou ještě zvýrazňovaly černé společenské šaty. Pro Jonathana byla perfektní. Zůstal na ni upřeně hledět a ani neposlouchal svého kolegu, který si něco mumlal pod nosem a kytkách. Vyrušil ho až ostrý hlas aranžerky. "Jsem hotová! Kdy mají přijít?" "Za půl hodiny." odvětil Jonathan a ještě věnoval jeden pohled mrtvé dívce. Aranžerka si toho všimla a poznamenala: "Tak mladá...taková škoda! No jo, na světě je bordel!" "Hmmm..." Jonathanův kolega se odebral k odchodu. "No jdeme, ne? Co tam ještě stojíš? Ty toho dneska už nemáš dost?" Jonathan se otočil a odkráčel ven k autu.
"Víš co, já si zajdu na oběd do místní restaurace, ty už jeď." Spolupracovník se podivil. "Cože? A proč se nenajíš u nás v bistru?" "Chci být chvíli sám. Můžeš to pro mně udělat?" "Jo. Tak já jedu. Zatím..." "Jasně..." Pohřební vůz zmizel v zatáčce a Jonathan se vrátil do smuteční síně.
Aranžerka už se taky chystala k odchodu. "Ach, vrátil jste se...zapoměl jste něco?" "Ano, menší úpravy. Já už to tady zvládnu, můžete jít." "Tak fajn. Už jsem hotová." Otočila se, popadla kabát a odkráčela. "Nashledanou!" zavolala ještě a pak zmizela. Jonathan zůstal sám s mrtvou. Díval se na ni. "Jsi moc hezká." řekl. Usmál se a opatrně ji pohladil po tváři. "Za chvíli mi tě pohřbí...hluboko do země. Shniješ...ale to nemůžu dopustit. Něco tak krásného..." Dostal nápad. Vezme si ji k sobě. Nenechá ji tady, aby ji zakopali jako psa. Bude jeho. Přitahovala ho. Měl na to půl hodiny. Musí se dostat domů pro auto...rychle...
Do dvaceti minut byl zpět. Nechal otevřené dveře, vběhl do smuteční síně a zvedl tělo z rakve. Naštěstí tam ještě nikdo nebyl. Musel si pospíšit. Posadil mrtvou dívku na zadní sedadlo, ale přepadla. Nechal ji tak, zavřel a sedl si k volantu. "Tak, už mi tě nevezmou, Evo."
Doma ji položil na postel a políbil ji. "Tak tady já bydlím. Nic moc, ale dá se tu žít. Můžeš tu bydlet se mnou, zvykneš si tady. Mohl bych ti něco přinést na uvítanou, že? Tak tady počkej, hned jsem zpátky." Vyšel před dům a namířil si to do protějšího květinářství. Prodávala tam jeho sousedka, která Jonathana už moc dobře znala. "Dobrý den, pane Colline! Co to bude?" mile se usmála. "Tucet růží, prosím." "Ale! Tucet růží? Pro vaši matku? Má narozeniny? Nebo jste si snad našel přítelkyni?" Jonathan se pousmál. "Ano, pro přítelkyni." "No vida! Přece jen nezůstanete sám! Tímhle jí zaručeně uděláte radost!" "Ano, jsem si jist." Po chvíli zaplatil a vrátil se domů.
"Jsem zpátky! Podívej, co jsem ti donesl! Líbí se ti?" Položil kytici růží Evě na prsa a vtiskl jí na tvář polibek. "Jsi moc hezká. A oni tě chtěli pohřbít!...Nemáš hlad? Hmmm, ale jistě...nemáš. Promiň." Sám otevřel lednici a vzal si bagetu. "Já už hlad mám." usmál se a pustil se do jídla.
Hodinu na to zazvonil telefón. Jonathan jej nezvedl. Ozval se záznamník. "Tady Jonathan Collin, zřejmě jsem v práci. Po zvukuvém signálu mi zanechte vzkaz." Pak se ozvalo pípnutí a hlas jeho nadřízeného: "Kde jsi, sakra, Jonathane? Všude tě hledáme! Ta mrtvá z rakve zmizela, nevíš o tom něco? Ozvi se." zněl rozčileně. Jonathan mu ale nehodlal volat. Nemohl by pak zůstat se svou milou. O chvíli později zvonil telefón ale znovu. Tentokrát to Jonathan už zvedl. "Ano?" "Jonathane, kde sakra jsi?!" Byl to jeho šéf. "Udělalo se mi zle, promiň, že jsem se neozval. Zvracel jsem. Asi nepříjdu nějakou dobu do práce." "Jak si to představuješ?! Jen tak si řekneš, že nepříjdeš do práce! A ta holka z rakve zmizela! Víš, jaký z toho byl průšvih? Hledáme ji a údajně jsi tam byl naposledy ty!!!" "Ale já o ničem nevím. Dělá se mi zle, už budu raději končit...." Pomalu pokládal sluchátko, ale ještě slyšel nadřízeného, jak křičí do telefónu: "Jonathane! Tak už do práce nechoď vůbec! Jonathane, slyšíš?!..." Zavěsil. Vrátil se k Evě. "To byl šéf, zlobí se na nás. On to ale nechápe. Já chci být s tebou..."
Večer zvonil telofón do třetice. Jonathan si nejdříve říkal, že ho nezvedne, ale nakonec si to rozmyslel. "Prosím, Collin." "Ahoj Johne, tady je tvá matka. Jak pak se máš? Napadlo mě, že ti zavolám..." "Ahoj mami, mám se fajn, a ty?" "Taky taky...nechceš se někdy ukázat?" "Mami, to nejde, mám tady přítelkyni, nemám moc čas si s tebou povídat." "Ty máš přítelkyni? A že ses nepochlubil! Jak pak se jmenuje? Co je zač?" "Jmenuje se Eva a je horolezkyně. Mami, já vážně nemám čas..." "A kdy mi ji představíš?" "Já nevím, teď to nejde. Jsme spolu velmi krátce." "Aha. No, doufám, že se ale někdy dočkám...." "Určitě. Pa!" "Tak ahoj. A ozvi se někdy." "Jasně." Matka. Konečně zavěsila. Nerad s ní mluvil, pořád se mu jen starala do života. Otec už dávno zemřel, takže si neměla s kým povídat. Volala Jonathanovi. Neměl to rád. "Tak Evo, už na nic nebude rušit." Pustil televizi a opřel si Evu o rameno. "Mám ráda seriály? Nebo radši hudbu?" Mlčela. Jistě, byla mrtvá. Na krku se jí objevily krevní sraženiny...Jonathan se jich však nevšímal. "Budeme koukat na seriál a pak půjdeme spát."
Ráno se probudil s blaženým pocitem, že Eva leží vedle něj. Ležela nehnutě, krásná, černé šaty pečlivě srovnané, nezmačkané... Sváděla ho. Přitulil se k ní blíž. "Dobré ráno." políbil ji na tvář a následně i na rty. Byly chladné jako led. Pohladil ji po vlasech. "Asi jsem se do tebe zamiloval. Miluješ mě taky? Řekni..." začal ji vášnivě líbat a rukou ji nadzvedl šaty. "Jsi tak nádherná...Evo..." Její chladné tělo ho nevýslovně vzrušovalo. Roztáhl jí nohy. "Miluji tě. Moc tě miluji!"
Opět ji upravil a nechal ji ležet. "Líbilo se mi to." Vstal a všiml si, že na posteli ještě leží růže. Uvadly. "Sakra, promiň! Koupím ti jiné." Hodlal to ihned splnit. Běžel do květinářství, koupil tucet růží a vrátil se zas do bytu. "Tady jsou, ale dám ti je do vázy. Ať znova neuvadnou." Popadl skleněnou vázu, napustil ji vodou a postavil do ní čerstvé růže. "A je to. Vidíš, jsou krásné jako ty!"
Uběhly tři dny a Eva už začala zapáchat. Byl cítit celý byt. Jonathanovi to ale nějak nevadilo. Ráno zazvonil zvonek. Jonathan ještě rozespale otevřel. Za dveřmi stál jeho kolega z práce. "Bože, co to tak smrdí! Jako by někdo hnil!" "Co chceš?" Muž si vytáhl kapesník a přiložil si ho k ústům. "Měl by ses vrátit do práce...bože, to je smrad...co to je?" "Nic necítím. A nikam se nevrátím, skončil jsem." "Cože? Ale to přece jen tak nemůžeš!" "Ale můžu!" "Jonathane...sám dobře víš, kolik máme práce, tak neblbni!" "Mně to nezajímá, já mám dost té svojí..." "Ale...ale vždyť ty nic neděláš! Pořád jsi zůstaval v práci!" "No však právě. Teď chci mít čas na svůj soukromý život." "Vždyť ani nemáš přítelkyni!" "To se ale hrozně mýlíš! A teď vypadni, ona mě právě čeká!" Jonathan zabouchl dveře a vrátil se k Evě. Jeho kolega už znovu nezabušil. "Pořád nás někdo obtěžuje, ale to brzy přestane, drahoušku...uvidíš."
Eva už večer zapáchala k neunesení. Jonathan přemýšlel, co s ní má udělat, ale napadala ho jen jediná věc. Musel ji pohřbít. Moc se mu do toho nechtělo, ale nechtěl Evu vidět, až z ní bude hnijící "nic". Popadl ji do náruče a potmě vynesl ven do auta. Musel s ní odjet na svou chatu, měl tam zahradu, tam ji nikdo nenajde....
Zakopal Evu a vrátil se domů. Byl skleslý a nesmírně smutný z toho, že Eva musela odejít. Bylo to, jako kdyby znovu zemřela. Už nadále nemohla být s ním. Byl s ní tak krátce...
Uběhl týden a Jonathan každý den kupoval na hrob své milé čerstvé růže a chodil ji navštěvovat. Mnohdy jí i zpíval a mluvil s ní jako s živou. Toužil ji mít u sebe, ale nešlo to. Pak se ale vracel jednoho dne domů a zamyslel se nad smyslem života. Nevnímal, kudy jede, a málem srazil mladou ženu, která přebíhala ulici. Naštěstí zastavil včas. Vystoupil. Při pohledu na její tvář skoro oněmněl...byla tak podobná Evě! "Omlouvám se...já..." "V pořádku." vyhrkla žena. "Nic se mi nestalo, ale příště dávejte větší pozor." "Jo...mohu znát vaše jméno?" "Ehm...jsem Susan." "Jonathan." Podali si ruce a Jonathan se usmál. "Mohu vás jako omluvu pozvat na oběd?" "Ne, já spěchám do práce, už jdu pozdě...omlouvám se." Jonathan se tedy vrátil do auta. Pociťoval tak trochu zlost, že ho Susan odmítla. On ji chtěl! Nastartoval a pousmál se. "Ale jo, půjdeš se mnou...." rozjel se a prudce do Susan najel. S výkřikem mu přepadla přes auto a zůstala ležet. Jonathan vystoupil a nahmatal tep. Žila. Zvedl ji a v náručí ji odnesl do auta. "Vidíš? Už jedeš se mnou! Ale nemůžu tě nechat žít..." jemně pohladil její tvář, načež jí zlomil vaz. "Papa! Už jsi moje...Evo..."

Noutonický hřbitov

4. února 2008 v 17:50
Strašidelný hřbitov nedaleko Okoře je u malé vesnice Noutonice, okr. Praha - západ.

Můj táta tam trávil mládí (ve vesnici) a vyprávěl různé příhody. Dodnes tam místní před soumrakem přestávají chodit a raději obcházejí zkratkou 2 km. Místní báby vyprávějí, že je tam večer slyšet "nářek mrtvých..." Jezdím tam na Dušičky a nemám tam dobrý pocit. Občas slyším šepot, skřípot z jedné hrobky. Jednou jsem přicházela a paní která vycházela, mi řekla, že bych tam neměla chodit, že se tam "pohybují" hroby. Nic takového jsem tehdy neviděla, ale jakobych viděla mezi hroby stíny. Zvedl se vítr, začalo před hřbitovem houkat moje auto, tak jsem utekla taky. Asi jsem zbabělá... :-(Vydáno: 20. 10. 2005
Svůj zážitek jsem sice už napsala, ale teď jsem ještě vyzpovídala bráchu a tetu a taky trochu koukla do historie Noutonic. Pokusím se trochu shrnout poznatky. Prý se ze hřbitova ozývají nepravidelně zvláštní vysoké zvuky, nikdo to neumí k něčemu přirovnat - snad možná bolestivé výkřiky jako od zvířete, občas šepot od jedné hrobky. Také vítr, který se prohání jen hřbitovem - za vraty je bezvětří... Údajně se tam před 2lety před jedním hrobem pohádaly dvě paní (jedna druhé vyčítala, že neudržuje hrob) a měla jí "proklít". Jedna z nich byla po pár minutách vážně zraněná upadnuvší větví ze stromu, pod kterým stály. Dnes je tam jen uříznutý pařez (nedaleko pumpy).. Mě před časem na dušičky vystrašil šepot a stíny mezi hroby (lidé ale mluví o někdy pohybujících se hrobech), vítr a pak moje vlastní auto, když začalo před hřbitovem houkat. Byla jsem tam sama, byla už tma na spadnutí a utekla jsem jako normální zbabělec. Brácha tam byl 14 dnů po dušičkách - těch posledních) a prý bylo všechno normální do doby než šel k pumpě pro vodu. Než se vrátil - prý cca 3 minuty, byla na hřbitově mlha jako mléko, začalo hodně foukat a brácha tvrdí, že viděl u jedné hrobky pohybující se malé zelené světýlko. Na hřbitově ale nikdo nebyl (to doby než byla ta mlha, ani před hřbitovem nebylo žádné auto. Takže brácha - teď se tomu směje - utekl jako histerická baba. Na internetu jsme zjistili, že prapůvodně byl tento hřbitov morový (ale těch bylo hodně) a v Noutonicích a okolí bylo jedno z největších archeologických nalezišť - hrobky se skrčenci. Nevím, jestli to může mít souvislost, ale dle našich zážitků a zážitků mého táty, i podle vyprávění a divných narážek místních prostě tenhle hřbitov asi je trochu zvláštní. :-/

Takže : V sobotu 19. 05. 2007 se vydala VÝPRAVA NOUTONICE přímo na místo…… Výpravná skupina se skládala z 5 osob. (Alef, Hawkey, David, Jana, Lea). Sešli jsme se v 18:00 hodin přímo před vchodem na hřbitov. Kostelíček byl otevřen pro veřejnost, hrála zde hudba, uvnitř probíhala mše. Před kostelem bylo několik vozů a pobíhajících osob, hřbitov byl též v obležení. Já a Alef hřbitov známe, ostatní byli hřbitovem provedeni s patřičným "odborným" výkladem. U některých z minulosti podezřelých hrobů a náhrobků jsme pořídili nové fotky.................................................
Poté jsme chtěli hřbitov opustit a zajet někam na večeři a na kávu.
Jana si těsně před odchodem všimla jedné kuriozitky. Na cestičce k jednomu z "podezřelých" hrobů (u zdi kostela) stála bílo-žlutá svíčka, na konci svíčky ohnutá do téměř pravého úhlu. Ze svíčky visel provázek, na konci provázku byla samotná špička svíčky. Zjednodušeně řečeno šibenice, na jejímž konci se houpal oběšenec (neohořelá špička svíčky). Svíčka jako taková stála mezi kamením poměrně pevně, (po bližším prozkoumání) nabodnutá na drátek. Jen taková malá záhada na uvítanou. Duchové si asi nehráli, ale byla hezká představa ducha, jak nám dává na vědomí výstrahu "po italsku", tudy nesmíte, nebo…(Místo zlomené tužky - svíčka) :-))) Na večeři jsme zajeli auty do Velkých Přílep, kde je výborná stylová restaurace "Špejchar". Doporučujeme !! Vedle této restaurace probíhala nějaká venkovní zábava s tancem a muzikou, která se bohužel rozléhala široko daleko..
Po večerním občerstvení jsme se cca ve 22:00 vypravili zpět do Noutonic. Zaparkovali jsme vozy tak, abychom v případě nouze mohli okamžitě vyrazit a nemotali jsme se mezi stromy. Před hřbitovem, ani uvnitř už v tuto dobu nikdo nebyl, snad jen plápolající svíčky na hrobech, lehký teplý větřík, "na nás" čekající strašidélka zatím ukryta ve stínech náhrobků a nahlas znějící "duc-duc" z Velkých Přílep.
Opět jsme prošli hřbitov, znovu vyfotili podezřelé objekty zájmu a David točil na kameru.
Z bezpečnostních důvodů jsme si pak vybrali stanoviště u východu k pumpě. Někteří pokuřovali (až na Hawkyho všichni), oči do široka a do tmy otevřené, uši nastražené až "za roh". Hřbitov byl z části nasvícen srpečkem měsíce, svíčky hořely, vnímala jsem ještě dozvuky přítomnosti návštěvníků z večera.......................................................................................................................................
Kolem 23:00 hodiny se začal měnit ráz a atmosféra hřbitova, slabý vánek se začal jemně měnit ve slabý větřík, mezi přestávkami z dáli znějící hudby bylo slyšet ševelení větru v korunách stromů, svíčky postupně dohořívaly, měnilo se měsícem nasvícené osvětlení....
Hřbitůvek se po denních návštěvnících uklidnil a chystal k nočnímu klidu.... Tuto trochu morbidní romantiku ale hodně narušovala stále znějící hudba z Velkých Přílep. Bylo nám jasné, že dnes nepořídíme. Pokud nedostanou místní noční bytosti chuť si zatancovat, zůstanou nám pro tentokrát ukryty. I kdyby nás chtěly postrašit, asi bychom je neslyšeli. Kolem 23:30 jsme se vydali k východu. Uprostřed hřbitova u hlavní boční cesty jsme se s Janou trochu zarazily, něco jakoby "bylo ve vzduchu", ale nakonec jsme pokračovaly dál, před hřbitov. Možná jsme měli vydržet alespoň do "hodiny duchů", ale to by musel být klid. Tak třeba příště…..

(K informacím a podezřelým objektům, které jsme zjistili :
Dle historie a některých dosud žijících pamětníků se po generace vypráví, že jsou na tomto hřbitově uloženy ostatky hraběnky ze zámku Statenice,hraběnky Barbary Dlauhovesky von Langendorf, * 27.2.1831, † 13.4.1857. "Tato dáma by se měla údajně na tomto hřbitově zjevovat a člověka nemajícího v noci na hřbitově co dělat, strašit….." Při zjišťování tohoto šlechtického rodu jsme zjistili některé nesrovnalosti v datu narození i úmrtí hraběnky .
Zámek Statenice : Nad zámkem se vznáší množství pověr a mýtů o podzemních chodbách a podobně. Mýty praví o propojení zámku s hradem Okoř, Sv. Salvátorem a Lichocevsí.
V r. 1807 kupuje zámek hraběnka Barbora Küenburgová - "Babeta" (dcera - children by KHUENBURG, VON Friederike) která zde zůstává až do r. 1842. Po roce 1842 přechází panství dědictvím příbuzenskými vztahy na rodinu Dlouhoveských z Langendorfu, což byl starý český zemanský rod. Hraběnka tedy zemřela roku 1842, nebo až roku 1857 ?
Jak další zdroje hovoří zemřela hraběnka tragicky, pádem z koně při jedné ze svých vyjíždek. Mělo se stát u kapličky mezi Kamýkem a Velkými Přílepy, druhá verze je že byla z koně "připravenou lstí shozena" a to u kapličky mezi Velkými Přílepy a Noutonicemi.
Za jejím narozením i smrtí tak jako tak visí otazníky… Na noutonickém hřbitově je skutečně velká rodinná hrobka rodu KHUENBURG - DLAUHOVESKY, kde je dle tabulek pochováno cca 8 šlechticů tohoto rodu a dále jeden malý hrob s 2 jmény. Ale nápis s "Babetou" chybí !!!!!!
Celá hrobka plus malý hrob nesou až na vyjímky (synové Barbary) jen vrchního velitele rodu - majora Frederika Dlauhovesky - Khuenburg. Ten chlap ale snad neexistoval několikrát ???
A kde je tedy "Babeta" ? Kam jí uložili ?? Proč mlží s informacemi o úmrtích na náhrobním kameni ??? Uložili "Babetu" někam na hanbu ? Ale kam ?? Přímo pod kostelík ? Za zazděnými dveřmi v zadní části kostela ? Prý tam "kdosi" naměřil negativní energii….Otazníky zůstávají !?!!?!!!?!

Hrad Houska

4. února 2008 v 17:49
HRAD HOUSKA
Dle jedné z legend se na Housce i v jejím blízkém okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi bez obličeje, která bedlivě sleduje jak návštěvníky hradu, tak hrad jako takový. Ty, kteří by chtěli navštívit hrad v noci, nebo přenocovat v jeho těsné blízkosti. Již léta se říká, že pod hradní kaplí je brána do pekla. Někteří návštěvníci si stěžují na některých místech na náhlou nevolnost, slabost či závratě. Údajně někteří návštěvníci omdleli již na samém začátku prohlídky a tudíž nevstoupili ani dovnitř. Odešli i v případě, že vystáli frontu a měli zakoupené vstupenky.

Jiná teorie zase uvádí jako fakt, že hrad byl postaven úmyslně na průrvě ve skále, takzvané díře do pekla. Hradní kaple stojí právě nad touto průrvou (dírou). Jestli v hradě přebývají tajemné zlé síly, nebo zbyla jen negativní energie, nikdo neví, ale faktem jsou již zmiňované velmi negativní pocity na některých místech a téměř zlé zážitky těch, kteří se snažili záhadě přijít na kloub, nebo jen chtěli dobrodružně přenocovat v jeho těsné blízkosti.
Původně na tomto místě stálo dřevěné hradiště postavené již kolem r. 878 vévodou Pšovanů. (Pšované - rod sídlící nedaleko Mělníka na hrádku Pšově). Ten ho vystavěl pro svého synaHouseka. Podle něj byl tedy hrad zřejmě pojmenován..) Tento hrad stojí v Chráněné krajinné oblasti Kokořínska. Je trochu ztracený v labyrintu pískovcových skal a údolí; leží stranou od hlavní cesty z Doks do Mělníka, která tvoří východní hranici chráněné krajinné oblasti. Dle aktuálních poznatků na základě informací z archeologického průzkumu, byl hrad založen v letech 1270-1280Přemyslem Otakarem II. Původní hrad byl dvoudílný, o podobě předního hradu dosud je dosud velmi málo informací. Zadní část tvořila tři palácová křídla, a zadní strany čtyř-hraného skalního útvaru. Součástí zadního křídla byla i výstavní kaple. Na vystupujícím skalním masivu se tyčila mohutná věž. Ta ale již neexistuje.
V r. 1924 hrad kupuje od hraběnky Eleonory Andriass prezident Škodových závodů, senátor pan Josef Šimonek, jehož přímí dědicové pravnuci pan Ing. Jaromír Šimonek a paní MUDr. Blanka Horová dnes (od roku 1998) velice úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku, která je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát (malby - přelom 13. a14. století). Po opravách byl až do r. 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté, díky své poloze v Sudetech, do r. 1945 využívala hrad německá armáda, od r. 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po dožití střech položeny nové (měděné), plánované noční sanatorium Spolany Neratovice nebylo dokončeno. Hrad byl počátkem 90. let předán Instavu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům jak již bylo naznačeno výše...
Renesanční zámek s prvky gotického hraduje zřejmě ta nejvýstižnější charakteristika pro jeho nynější podobu….
Hrad na absolutně nesmyslném místě

První otázkou je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován.
Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Celý obranný systém zaměřený proti "vnitřnímu nepříteli". Jakoby se zde střežilo "něco", co se nesmělo dostat ven. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny "jisté věci" a kostry "nelidí". Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou.
Z pohledu historika-architekta byla Hrad založen tedy na místě absolutně nesmyslném. Zakládal-li panovník hrady, vždy to bylo proto, aby chránil území, obchodní cesty nebo hranice. Nic takového neplatí na Housce. Navíc byl hrad založený na místě bez pitné vody.

Krvavý noční host

4. února 2008 v 13:17
Krvavý noční host Bylo léto, noc a vzduch byl provoněný přicházející bouřkou. Těšila jsem se, po dlouhou dobu totiž panovaloa velká vedra, a tak by déšť jen vyčistil vzduch. Bohužel jsem byla v práci, sama, na recepci, tak jsem se nemohla choulit pod peřinkou, jak to mám ráda. Konečně začalo hřmít. Věděla jsem, že hosté jsou na pokojích, a tak jsem se zamkla a těšila jsem se na klidnou noc. Ta ale neměla být klidná. Zkontrolovala jsem i zadní dveře, čistě ze zvyku, a šla jsem si konečně trošku odpočinout do pohodlého křesýlka, odkud mám výhled na všechny strategické body. .... Musel jsem usnout. Probudil mě blesk, najdnou bylo světlo jako ve dne. Bylo velmi zvláštní, že světlo trvá nějak moc dluho, možná jsem jenom já byla zpomalená, po tak násilném probuzení. Bylo ticho. Nepřirozené ticho. Ani lednice nehučela, ani kávovar. Obvykle jsem špatně slyšela i telefon, přes ten randál, který ty stroje vydávaly. Teď nic. Jen ticho. A najednou tma. V to, že blesk nebude svítit celou noc jsem ani nedoufala, zarážející bylo to, že vypla světla. Jistě, bylo to zarážející, i přes tu bouřku, hotel má vlastní generátor, aby nevypadl hlavní počítač. Náhle jsem se ocitla v naprosté tmě. tak jak bylo světlo před tím oslepující, tak výrazná se mi teď jevila ta prokletá tma. A pak..kroky. Pomalé a hlasité. Zněly jako výkřiky. Zvuky se nesly z chodby, ve které se nachází nouzový východ, měla bych tam jít. Na konci úzké chodbičky stál kluk, ne o moc starší než já. Stál ke mě zády a třásl se. dveře byly dokořán a na lesknoucí se podlahu kapaly těžké kapky ledového deště. Mísily se s jinou tekutinou. Blesk. Postava se otočila. Vyčítavý pohled na bledé smutné tváři. "Já jsem musel" Spustil paže podél těla. Stále se neovladatelně třásl. Pomalu, pomaloučku, stékala mučerná krev po bledé kůži. Kapala z prstů na zem a tvořila prapodivnou mozaiku na bílých dlaždicích... Blesk..... vyskočila jsem z pohoddlného křesýlka, které již ztratilo svou pohodlnost. Svítalo. Předala jsem službu svému kolegovi. Než jsem odešla, zaslechla jsem nadávající pokojskou, jak nadává nad svinčíkem na podlaze, v úzké chodbě, u nouzového východu. Nakoukla jsem, ale to už ždímala hadr. Voda měla růžový odstín.

Nebezpečný kůň

4. února 2008 v 0:02
Tento příběh se údajně doopravdy stal...
Do jednoho města přijel cirkus.Matka vzala svého 5letého synka na velmi populární atrakci ježdění na koni. Posadila dítě na koně a o víc se nezajímala. Když chlapeček slezl z koně opakoval pořád dokola "ten koníček kousl". Matka ho pořádně celého prohlédla, ale nikde neviděla ani kousnutí ani otisky zubů. A tak to nechala být a šli domů. Jenže další den dostal chlapeček vysoké horečky a když zavolala matka doktora, tan jí řekl velmi znepokojující zprávu. Její kluk byl otrávený. Nemohl už nic dělat a chlapec zemřel. Matka se vypravila do cirkusu a důkladně si prohlédla toho koně.Velmi se vyděsila když uviděla, že mu chybí jedno oko a místo něho je v důlku stočená zmije, která pomalu vylézala. Teď už pochopila, že jejího kluka, jí uštknula právě tato zmije...
Zmije obecná

Stopař

4. února 2008 v 0:01
Jedna žena se vracela z práce domů. Na zadních sedadlech vezla nějaké meteriály z práce. Bylo už trochu šero, ale v jejím novém autě si připadala prostě úchvatně. Najednou zahlédla v dálce stopaře. Okamžitě zastavila, protože i ona nedávno ještě stopovala auta aby se nějak dostala domů a tak věděla jak dlouho se může jeden člověk načekat.Proto okamžitě zastavila. Stopař otevřel dveře a velmi mile pozdravil a usmál se. Byl to asi nějaký boháč. Měl krásnou vypranou košili, sakovyžehlené jako podle pravítka, na hlavě nízký klobouk a v ruce kufřík. Ten byl velmi pěkný. Kožený se zlatými přezkami. Stopař si okamžitě nastoupil, kufřík dal pod nohy a stále se tvářil velmi mile. Jeli ani ne pět minut když se ten muž zeptal, jestli by si mohl sednout dozadu. Ženě nebylo jasné proč a tak jí musel vysvětlit že ve předu má strach z toho, aby do něčeho nenarazili a že vzadu se cítí klidnější.Za normálních okolností by ho Marta dozadu samozdřejmě pustila a teď, když vzadu byly ty materiály si nebyla jistá. Měla strach aby s nimi ten muž něco neudělal a tak mu situaci vysvětlila. "V tom případě mi prosím zastavte tady na této zastávce." řekl velmi podrážděně a když při odchodu začal nadávat a křičet radši žena šlápla na plyn a z místa ujela.Teprve doma si všimla že ten podivný stopař zapoměl svůj kufřík. Nedalo jí to a podívala se dovnitř. V tom jí došlo proč chtěl ten stopař sedět vzadu. V kufříku byla pečlivě smotaná škrtící struna...

Náklaďák

4. února 2008 v 0:00
Jedna paní učitelka odjížděla svým autem do školy. Byla tma a hned za ní jel velký náklaďák. Jeho řidič občas přepnul potkávací světla na dálková, takže učitelku ve zpětném zrcátku oslňoval. Děsně ji to rozčilovalo. Když nějaké auto předjela, náklaďák se držel těsně za ní. Když zpomalila, zpomalil taky. Občas ji oslnil dálkovými světly. Žena odbočila na úzkou lesní cestu, domnívala se, že tam se za ní náklaďák nedostane. Ale ten se neustále držel těsně za jejím vozem a občas zablikal dálkovými světly.
Když učitelka dojela domů, zaparkovala, vyběhla do domu a zavolala policii. Náklaďák jel stále za ní, zastavil těsně za jejím vozem a řidič zůstal v kabině. Když přijela policie, vyskočil z kabiny a řekl, ať se jdou podívat na zadní sedadlo učitelčina vozu. Tam objevili uprchlého vraha s velkým nožem. Řidič nákladního vozu zahlédl, jak vrah proklouzl do ženina vozu, když brala benzín. Pokaždé, když si vrah připravil nůž, aby ženě podřízl krk, přepnul řidič náklaďáku na dálková světla. Tímto způsobem jí zachránil život.

Kost

3. února 2008 v 23:59
Věřte,nevěřte,ale tento příběh se skutečně stal.Nedaleko Valašských Klobouk bydlel jeden archeolog a ten se zajímal o tajemný hřbitov dinosaurů.Po dlouholetém hledání a pátrání,konečně našli jednu kost.Byla ohromná.Měřila 2 metry.Všichni byli hrozně rádi,že se konečně dostali k výsledku.Jejich radost se ještě zvětšila,když našli další kost.Ta měřila 1,90 metrů.Tu si vzal archeolog domů,aby si ji mohl sám důkladně prozkoumat.Nechal ji ve sklepě ve vitríně. S ním bydleli ještě sužebník,kuchařka manželka a dvě děti.Všichni měli z tohoto objevu velkou radost. Přišla noc. Archeolog i jeho manželka šli spát,ale v noce je najednou probudily zvláštní zvuky.Jako by někdo chodil po schodech a pak po chodbě.Nejdříve si mysleli,že je o třeba jenom služebník nebo třeba kuchařka,ale potom se najednou ozval hrozný křik a najednou ticho.Archeolog rychle vstal a utíkal se podívat,co to bylo.Jak se zděsil když uviděl na zemi ležet služebníka.Okamžitě zavolal policii a záchranku.Ale bylo pozdě.Služebník byl mrtvý,Nikdo však nemohl přijít na příčinu smrti.Další den dělal archeolog pokusy s tou kostí.Byla ovšem nějaká poškrábanější oproti včerejšku.Ale zkoumal.Až přišel k hroznému závěru.Ta kost byla lidská.Bylo to velmi divné,Údajně to bylo pažní kost.Ale takhle velká? To se mu vůbec nezdálo. Když šli večer spát a konečně usnuli.Najednou je opět probudily ty samé zvuky co včera. Archeolog neváhal a rychle vběhl do tmy.Zvuky se začaly ozývat z předsíně. Rychle tam běžel,ale vtom uslyšel zase výkřik a ticho.V předsíni leželo tělo kuchařky.Zavolal policii i záchranku,ale opět bylo pozdě.Kuchařka byla mrtvá. A její příčinu smrti opět nikdo nezjistil.Když archeolog pracoval a zkoumal kost další den,zjistil,že v kosti jsou velmi silné rýhy.Ještě silnější než předchozí dny. Byl večer.Celá rodina šla spát ve velkém strachu.Ale přesto usnuli.Kolem půlnoci je opět vzbudily zvuky.Ty se rychle blížily a najednou utichly.Jako by se nic nestalo.Ale to už ticho přerušil dětský výkřik.Archeolog se svou ženou se zděšení utíkali do dětského pokoje.Jenom doběhli.Uviděli na zemi dítě.Mrtvé dítě.A to druhé se zděšením sedělo na posteli a třáslo se po celém těle.Na zemi ležela kost. Celá od krve.Jenom tam tak ležela. Archeolog ještě tu noc odnesl velkou kost zpět na hřbitov.Od té doby hrozné vraždy skončily.A archeolog doufá,že ten hřbitov už nikdy nikdo neobjeví...

Řidič s jizvou na tváři

3. února 2008 v 23:58
Anna se vypravila spolu se svými přáteli k Janě, která vlastnila jeden starý hrad.Její otec byl kastelán a celou pevnost jí nechal na víkend.A to se právě hodilo.Anna se velmi těšila.Ovšem když dorazili, šly na ni mrákoty a celé prostředí na ní moc dobře nepůsobilo.A tak, když se rozhořel oheň táboráku na dvoře hradu,vydala se do své komnaty.Chtělo se jí hodně spát.A jenom co Jana (která jí šla doprovodit) odešla,usnula jako dudek.Kolem půlnoci se však znenadání probudila a u její postele spatřila podivnou postavu.Nejdříve si myslela že jde o vtip jejích přátel,ale pak si všimla,že postava je průhledná.Měla děsivé nazelenalé oči a na pravé tváři zvláštní jizvu.Vyděsila se a rychle vyběhla z místnosti k ohništi,kde ještě pár přátel posedávalo.Ihned jim řekla co před chvílí viděla a hned je vedla do ložnice.Ovšem tam už nikde nikoho nebylo.Všichni se jí smáli,že se jí jenom něco zdálo a že se asi špatně vyspala.Ale Anna moc dobře věděla co viděla.Nechtěla v té komnatě nadále zůstat a tak přespala raději s Janou ve stanu na dvoře.Další den odpoledne se všichni začali rozcházet a odjížděli domů.Anna měla jet domů s rodiči,ale ti se spozdili a tak měla jet domů autobusem.Jana se nabídla že pojede s ní. Anna jí celou cestu vyprávěla o tom zjevení v jejím pokoji.Stály na zastávce úplně sami a autobus stále ne a ne jet.Najednou u kraje silnice zastavilo auto a ze vnitř zkřičel řidič,jestli nechcou dívky svézt.Samozdřejmě že se jim to velmi hodilo a tak nastoupily.Už byla Anna jednou nohou v autě,když si důkladně prohlédla tvář řidiče.Nazelenané oči a na tváři jizva.Vyděsila se a rychle zase vyskočila a rozběhla se pryč Jana za ní ač vůbec netušila proč její kamarádka tak utíká.Když se obě zastavila popsala Anna proč se tak rychle rozběhla a proč ji řidič tak vyděsil. I když se společně vyděly za týden ukázala Jana Anně výstřižek z novin,kde byla fotografie toho řidiče,kterého onehdá viděli.Údajně znásilňoval dívky po okolí a policie po něm již hodně dlouho pátrala. Te´d teprve začala Jana Anně věřit,že v tom pokoji se jí zjevil opravdový duch a přišel jí varovat před něčím strašným...

Tajemná komnata

3. února 2008 v 23:57
Tento příběh se stal před více jak 10ti lety. Vždy mě tajemné příběhy a místa přitahovaly. Nejraději mám staré hrady a zámky, které vyzařují zvláštní "tajemné a mrazivé" kouzlo a snad právě proto je v letním období často navštěvuji.

Moje dobrá kamarádka si jednoho krásného letního dne zajela s manželem na zámek nedaleko místa našeho společného pobytu na dovolené. Ten den bylo velké horko a mě od rána nebylo dobře. S díkem jsem výlet odmítla a zalehla na chatce do postele, abych se trochu prospala a záhadný "bacil", který mě od rána trápil, vyhnala z těla. Probudila jsem se skoro v sedm hodin večer, vítr po obloze rozháněl těžká mračna, blížila se bouřka. Cítila jsem se mnohem lépe než ráno, ale stále to nebylo ono. Před chatkou seděla má kamarádka Jana spolu s jejím a mým manželem. Při rychlé konverzaci, která obsahovala především optání na můj stav jsem si všimla značného znervóznění Jany. Po chvilkovém vyzvídání, nám přislíbila, že večer, až uloží děti k spánku, si sedneme ke kávě a sklence dobrého vína a poví nám, co se jí dnes přihodilo. Netrpělivě jsem očekávala její historku a když konečně nastala ona tolik očekávaná chvíle, bylo znát, že se jí do vyprávění příliš nechce. Její manžel Petr se ji snažil uklidnit výroky typu "Je to nesmysl a ty mu věříš...", ale na Janě bylo očividně vidět, že prožitý zážitek, nebyl ničím příjemný. Postupně se ovšem uvolnila a nám byl naskytnut pohled na její vskutku zvláštní příběh.
Jednalo o prohlídku zámku, který v mé nepřítomnosti navštívili. Byla nesmírně nadšená jeho rozlohou a krásou, vyprávěla, jak se kochala nad jeho bohatstvím a mrazivým pocitem minulosti. Ovšem nic netrvá věčně. Prohlídka byla u konce, když vkročila celá skupina do poslední místnosti. Byla to rozlehlá ložnice, která oplývala nebývalým citem pro krásu, i přesto však od první chvíle měla zvláštní mrazivý pocit v těle. Spolu s Janou a jejím manželem byla ve skupině i malá holčička v doprovodu příjemné mladé maminky. Tato malá slečna ovšem od první chvíle po vstupu do komnaty, chtěla očividně pryč. Nejprve se jen mírně rozčilovala, načež vztek přešel v pláč a poté v řev. Maminka, ačkoli se všemožně snažila, musela místnost chtě nechtě opustit, aby alespoň zbytek skupiny mohl vyslechnout průvodkyni. A právě průvodkyně jim po odchodu "malé slečny" řekla, že tato místnost má v sobě zvláštní moc a citlivě vnímající lidé v ní jen stěží dokáží vydržet. Prý se k ní vztahuje zvláštní příběh zámeckého pána a jeho mladičké milenky, která byla v této komnatě po léta uzamčena. Zámecký pán svou milou natolik zbožňoval, že ji zde uzamkl ze strachu, aby jej neopustila a k mladé krásce smělo jen několik vyvolených služebných.
Jednoho dne pojal z nějakého důvodu podezření, že je mu jeho milá nevěrná a v obrovském návalu zuřivosti ji brutálním způsobem zabil. Nikdy se údajně nenašlo její tělo a také se nikdy nezjistilo, kam zmizela. Jen v místnosti bylo spousta krve, která se musela dokonale zakrýt novými tapetami. Jelikož o mladé dívce věděla jen hrstka vyvolených, nikdo (kromě nich) ji nepostrádal. Služební věděli, že pokud by se pokusili příběh vynést za brány zámku, postihl by je stejný osud. A tak ze strachu každý mlčel.
Ta místnost ovšem od té doby nebyla téměř používána, protože si všichni stěžovali na stísněné pocity a narůstající hrůzu při delším pobytu uvnitř. Sama průvodkyně řekla, že tuto místnost nerada odemyká, protože má pokaždé pocit, že ruší někoho, kdo být rušen nechce.
Na konci příběhu ještě řekla, že existuje pověra, při které prý můžete "dívku v černém" spatřit, ale pokud se tak stane, nevěstí to nic dobrého. Zjevuje se prý vždy tomu, koho má postihnout nějaké neštěstí. Když bylo po prohlídce, Jana si oddechla, protože jak sama řekla, pocit který měla uvnitř pokoje, byl nepopsatelný. Opouštěla spolu s manželem pokoj téměř jako poslední, když se na prahu z nějakého "zvláštního" důvodu otočila. Pohled do pokoje ji ovšem zcela zmrazil úsměv na rtech. U okna zahlédla siluetu dívky, v prvním okamžiku si myslela že je to průvodkyně, ale později zjistila, že ta již stojí dávno venku u dveří, které za sebou pečlivě zamkla. Pohled do pokoje trval jen několik málo sekund, ale neustále nám tvrdila, že si je téměř 100% jistá, že u okna stála "dívka v černém". S přibývajícími skleničkami jsme Janě postupně "vnutili", že se jí to pouze zdálo. Šla spát s úsměvem i přesto, že s námi celý večer nemohla pít a měla dobrou náladu, svému příběhu se jen smála, smířená s tím, že šlo o pouhý výplod její fantazie.

Třetí den na dovolené Jana potratila. Byla v pátém měsíci bezproblémového těhotenství. Do dnešního dne (ačkoli má již druhé zdravé dítko), vzpomínáme na onen příběh se strachem a divným pocitem úzkosti. Obě totiž věříme, že dívka v černém u toho okna onen zvláštní horký den opravdu stála.

Prokletý hrob

3. února 2008 v 23:56
Byl krásný,slunný den.Chlapec jménem Petr se vydal na procházku po hřbitově se svou kamarádkou Janou.Vesele si vykračoval a ani si nevšiml,že se Jana náhle zastavila.Až když byl hezkých pár metrů od ní,prudce sebou trhl a zakřičel na ni:,,Pojď přeci!"Jana zavrtěla hlavou a tak se Petr otočil a pospíchal za ní.Požadoval po ní vysvětlení,proč nechce jít dál.Ale Jana jen dále tupě zírala Petrovi přes rameno.Její vyděšený výraz Petra přiměl otočit se opravdu pomalu a opatrně.Vždyť nikdy nevíte,co vás na hřbitově potká.Petr se tedy otočil a uviděl...stařenu nesoucí luční kvítí na hrob svého muže.,,A co tě na tý stařeně tak vyděsilo??"Ušklíbl se Petr.Ale Jana stále se zděšeným výrazem v očích odpověděla:,,Ale já nevidím žádnou stařenu..."Petr se otočil znova a stařena tam nebyla.Dokonce kvítí na hrobě bylo stále ještě suché.Jana ale v řeči pokračovala:,,Já se dívám na tu sochu."Petr sochu také viděl.Byla to socha,postavená na náhrobku toho muže,kterému stařena nesla kvítí.Petrovi nepřipadala zvláštní.Byla to socha draka skříženého se lvem,byla na Janu a Petra dost veliká,to ano.Ten kříženec draka a Lva seděl na balvanu podpírajícím starou náhrobní desku.Socha byla celá černá a "tvor"měl hrozivě vyvalené oči a dokořán rozevřenou tlamu.Stejně ale nebyla zvláštní.Petr už se nechtěl dál ptát.Měl Jany pokrk,skazila mu procházku nesmyslným mumláním o jakési soše a zpochybnila jeho tvrzení o stařeně.Proto se tedy vyhoupl soše na hřbet a zakřičel:,,Hijé!Hijé!"Jako na koni.,,Né!To nesmíš!"Křičela Jana,což Petra přimělo k tomu,aby ještě více hulákal a dováděl.Naštěstí na hřbitově nikdo nebyl.Jinak by měl Petr pěknou polízanici a to hlavně z toho důvodu,že "tvorovi"ulomil kus ocasu.,,Podívej,co jsi udělal!"Rozzlobeně vřeštěla Jana.,,Ále!"Odpověděl znechuceně Petr.,,Radši pojď,než nás tu někdo uvidí!"Navzdory Petrovu ptačímu mozečku,v jednom měl pravdu-,,Nikdy nevíte,co se skrývá na hřbitově..."Tu noc byla hrozná bouřka.Elektřina nešla a tak Petrova maminka uložila svého kloučka o něco dřív.Měla perný den a tak si vzala prášky na spaní a usla,jako když ji do vody hodí.Petrův tatínek s nimi nežil.Odešel,když byly Petrovi pouhopouhé dva dny a vzal si svoji milenku na Floridě.A zrovna tu noc Petr o otci intenzivně přemýšlel.Prostě ho nemohl dostat z hlavy...a zrovna tak tu stařenu-je možné,že ji Jana přehlédla?Vždyť stařena šla právě před tou sochou,na kterou se Jana dívala.Nebo ho chtěla jen tak potrápit?Petr měl různé myšlenky na různé věci.Například:"Co to bylo za otce,když odešel za milenkou?Jana má přece moc hodného otce,tatínkové vždycky nejsou takoví?"Po tom vyčerpávajícím přemýšlení konečně usnul.Probudilo ho jemné šimrání na chodidlech.Jakoby to odněkud znal a zároveň neznal...Najednou zazvonil telefon.Mamka spala,tak ho vzal sám,myslel si sice,že to je omyl,ale bál se,že by opakované vyzvánění telefonu probudilo jeho maminku.Zvedl telefon a potichu řekl:,,Tady Petr Pavlíček!"V telefonu to zapraskalo a ozval se tam někde vdáli i ženský hlas,který potichu a s určitým pobavením mluvil asi někde u ucha volajícího.Hlasu ale nebylo rozumět...Konečně se ozval volající.Měl drsný mužský hlas.Řekl jen:,,Synu...Mám tě rád a maminku taky.Chci abys to věděl a nepokládal telefon."Petr se zhruba po dvou a půl minutě zmohl na pár slov:,,Kdo je to tam s tebou??"Volající odpověděl:,,To je Ruth.Moje milenka."Petr zmateně odpověděl:,,Vy nejste manželé?",,Ještě ne..."Se zpožděním odpověděl volající.Petr by mluvil dál,ale zapraskání v telefonu se nyní ještě více hlasitěji opakovalo a tak byl Petr nucen odložit sluchátko od ucha,nařež si všimnul,že u nich v kuchyni někdo je.Máma pořád ještě spala,ale Petr ji svým odchodem do kuchyně nechal ležet sluchátko u ucha.Ve sluchátku opět zapraskalo a Petrova maminka se probudila.Jen tak tak stihla Ptrovo omráčené tělo vytáhnout z lednice....Petr se probral až druhý den v nemocnici.Stála nad ním Jana a kroutila hlavou říkajíce:,,Já tě varovala.Ten hrob,nad kterým jsi vesele skotačilto byl hrob jednoho velice bohatého muže,kterého zabila jeho psychopatická třetí manželka.Napsala za něj dopis na rozloučenou,na jehož druhé straně byla slova"vždy tě budu milovat".Když ale byla z vraždy u soudu usvědčena,psychicky neudržela možnost,že by nechodila každý den na hřbitov navštěvovat svého muže a povídat si s ním.Propašovala do vězení jed a vzala si život,aby mohla být se svým milovaným.Říká se,že když někdo poškodí jeho hrob či se k němu jen přiblíží,stane se mu něco strašného.Naposledy když tam nějaká žena vyměňovala květiny,druhý den ráno byla mrtvá.Někdo ji uškrtil.To vím,protože jsem si chtěla vytisknout něco o městě na referát a našla jsem to na internetu.Podívej-mám dokonce fotku té paní.",,To je ta žena!"Z posledních sil vyhrkl Petr a jeho bezvládná hlava padla na polštář.Petr byl mrtev.

Šílený Chuck

3. února 2008 v 23:55
Tenhle příběh je o jednom domě v městečku Idlewood.Byla to kdysi nádherná villa.Bydlela v ní nejbohatší rodina z města.A ta rodina měla dva syny Chucka a Daniela.Dvojčata.Daniel byl normální,ale Chuck byl psychicky postižený.Měl sklony k vraždění a vždycky záviděl svému bratrovi vzhled,rodinu a úspěch.Jednoho dne to nevydržel a zabil svého bratra a jeho rodinu.Jediný kdo přežil byl malý Joe.Byl ještě miminko a tak si ho Chuck nevšiml.Byla to trašná událost.Rodiče mu jeho čin vyčítali a jeho matka nakonec spáchala sebevraždu.Otec donutil Chucka vzít si jejich služebnou.Měli spolu děvče.Jmenovala se Elisa.Byla vlídná a měla dobré srdce.Po tom co se Chuck pokusil ještě jednou zabít Joeho ho otec i s maželkou vyhnal z domu.Ale Elisu si nehcal.Chucková žena od něj odešla a našla si jiného boháče.Chuck je pak v záchvatu žárlivosti oba zabil a jejich těla vystavil na předměstí.Byl zatčen a uvězněn.Mezitim Joe a Elisa vyrostli a zamilovali se.Jejich dědeček už byl dávno mrtvý a tak nevěděli že jsou vlastně příbuzní.Vzali se a měli syna.uběhlo spoustu času a Chucka pustili z vězení a on se vrátil domů.Když však uviděl Joeho s Elizou a jejich synem pohnulo se vněm svědomí a olitoval svoje činy.Řekl celou pravdu.A pak umřel.Když se obyvatelé městečky dozvěli celou pravdu upálili ty dva na hranici.....ale ještě předtím než zemřeli vyslovili kletbu."Ten kdo bude obývat náš dům zažije to co jsme zažili my!!!"Uběhlo mnoho času a všichni na to už zapoměli...pak se tam ale přistěhovala jiná rodina a dělo se jim to samé...byla to náhoda nebo to byli ti duchové,kteří nemohou dojít klidu???

Spiristická tabulka

3. února 2008 v 23:55

O přestávce mě spolužačka Simona ještě se
dvěma kamarádkami zavlekla do prázdné třídy.
Tichým hlasem řekla, že má spiritistickou
tabulku, kterou dostala od tety, a že bych chtěla
udělat seanci. Posadily jsme se okolo stolu a
doprostřed položili tabulku. Byla jsem nervózní.
Slyšela jsem vyprávět o spiritistických tabulkách
a vždycky mi říkali, abych si s tím nezačínala.
Ale byla jsem zvědavá, a proto jsem zůstala.
Všechny jsme spojily ruce a položily je na ukazovátko
a Simča se začala ptát: "Je tu někdo?" řekla.
Chvíli se nic nedělo, a tak se Simona zeptala
znovu. "Slyšíte mne?" zaříkávala svět duchů.
A pak se stalo něco opravdu divného, ukazovátko
se začalo hýbat. "OK" pomyslela jsem si, "to
si jen Simona dělá legraci." Ukazovátko postupně
ukazovala na různá písmena na tabulce a napsalo
slovo Simona. Měly jsme trochu strach, ale přesto
jsme pokračovaly v hovoru s duchem. Zjistily
jsme, že to byl muž, který se jmenoval David.
Byl zavražděn, ale neřekl nám nic bližšího. Z
nějakého důvodu byl rozzlobený. Ukazovátko
se začalo silně třást a on pořád opakoval slovo
vražda. Koutkem oka jsem viděla, jak se z rohu
místnosti pohybuje přes třídu stín. Byla tam taková
atmosféra, jakoby nás David vinil z toho, co se
mu stalo. Potom jsme uslyšely šestkrát zazvonit
školní zvonek - normálně však zvoní jen třikrát.
Z polic vypadlo šest knih a potom se s bouchnutím
zavřelo jedno z oken a rozbilo na šest kusů. A to
už bylo moc. Vyletěly jsme ze třídy a tabulku
jsme tam nechaly. Narazily jsme na učitele, kterému
jsme všechno řekly. Když jsme se potom vrátily
do tříd y, byla tam zima a přetrvával tam nepřátelská
a zlá atmosféra. Nikdy víc už nechci mít nic
společného s čímkoliv okultním. věřím na duchy a
zlé a udělám všech pro to, abych si je udržela od těla

Vyvolávání duchů

3. února 2008 v 23:54
Věřte nevěřte-trest Marie byla dívka,která neměla moc kamarádů.Sice měla kluka,ale jejím nejlepším přítelem byl počítač.Jednoho dne si hrála na počítači až zapomněla,že má rande.Marie odešla ze stránky s hrami on-line a narazila na stránku o magii.Marie sice na takovéhle věci nevěřila,ale její kamarádka Eli ano.Proto se Marie rozhodla,že si stránku trochu omrkne a pak pošle Eli její URL adresu mejlem.Pak ji ale napadlo,že by si některé z kouzel mohla zkusit.Našla tedy návod jak vyvolat ducha a vše připravila.Jelikož na nadpřirozeno nevěřila,myslela si,že jde jen o legraci a nedbala na upozornění,které bylo napsáno tlustým červeným písmem pod článkem.Upozornění říkalo:,,Pozor!!!Toto vyvolávání může absolvovat jen kvalifikovaný vyvolávač duchů!!!"Marie se ale stejně pustila do vyvolávání.Po chvilce se jí vypnul počítač.Marie se začla trochu bát,ale na tyhle věci přeci nevěřila!!!A tak si namlouvala,že jen obyčejně vypadl nějaký kabel,nebo to byla závada na elektřině.Pokračovala dál.Náhle se na obrazovce počítače vynořila tvář ječící ženy a Marie odskočila pryč.Z očí ženy najednou začaly šlehat plameny a dům začal hořet.Marie stratila vědomí a spadl na ni trám.Naštěstí pro ni si její přítel myslel,že nedorazila na rande,protože se jí něco stalo(protože Marie vždy dorazila přesně včas) a přijel s autem až k hořícímu domu.Zavolal hasiče a vrhnul se do domu pro Marii.Podařilo se mu vysvobodit ji zpod hořícího trámu a ambulance ji pak odvezla do nemocnice.Po několika dnech se Marie vzpamatovala a první co viděla byla vyděšená tvář její téměř jediné kamarádky Eli.Eli jí řekla,že dostala podivný e-mail,v kterém stálo:,,Potrestala jsem tvou kamarádku,která mne probudila z věčného spánku."Potom jí zadrnčel mobil.Volal jí Mariin přítel,že je Marie v nemocnici.Eli to nedalo a prozkoumala všechny okolnosti.Zjistila,že dům Marie byl postaven v místě,kde se oběsila tehda ještě mladá dívka jménem Marie.Marie před svou smrtí zanechala rodičům dopis,kde stálo,že ji nikdo nesmí budit z věčného spánku,jinak se mu něco stane.Marie se potom přiznala k vyvolávání duchů a už nikdy nic takového neprovedla.Zároven identifikovala fotografii oné ženy,kterou jí ukázala Eli,za obličej dívky z počítače.Marie se sice uzdravila,ale dostavila se u ní doživotní nevyléčitelná fobie z počítačů,což byl poslední trest za její neposlušnost.I když to pro Marii znamenalo spíš požehnání.Našla si spoustu nových kamarádů a její plet už nebyla tak bledá.

Studna

3. února 2008 v 23:53
Byla jednou jedna holčička a ta žila v domě,před kterým stála studna.Na té studně byl čínský nápis a ta malá holčička pořád vyzvídala od babičky co ten nápis znamená.Ale ta ji jen pořád říkala,že se to dozví až jí bude osmnáct.A opravdu.V den,kdy děvče oslavilo své osmnácté narozeniny,nápis se přeložil s čínštiny do češtiny a stálo na něm:,,Kdo se omyje vodou ve studni před půlnocí,splní se mu každé přání.Kdo se však omyje po půlnoci,stihne ho zlá kletba."Děvče se podívalo na hodinky.Zbývaly dvě minuty do půlnoci.Tak se tedy dívka rychle omyla a šla spát.Když se ale ráno podívala na hodinky,zbývaly dvě minuty do dvanácti.Dívka zjistila,že se jí hodinky zastavily.Zděsila se,ale nic se jí nestalo,tak jakápak kletba.Ale když si šla vyčistit zuby,všechna voda se změnila v krev.Vypadala tak a chutnala tak.Šla ale dolů napít se.Ale voda ve skleničce se opět změnila v krev.Ale to viděla jen ona,že je to krev.Ostatní pili vodu obyčejně a nijak jiná jim nepřipadala.A tak vůbec nepila a nedotýkala se vody a nikomu neřekla proč.Přece nebude pít krev..!A tak nakonec skončila na kapačkách.Voda v kapačkách byla ta jediná,co se jí neproměnila před očima v krev.Přesně za rok na její narozeniny se čínský nápis opět změnil v český.Ale ona se příliš bála,než aby se vodou opláchla.Mohlo by se stát něco horšího.Pak ale vešla do domu a pustila si vodu z kohoutku.Kouzlo pominulo,voda byla opět vodou.Dívka z tohoh byla tak šťastná,že si vytrhla trubici na kapačku z ruky.A tak jí nebylo nic platné,že kouzlo pominulo,protože vykrvácela....

Tajemství

3. února 2008 v 23:53
Martina i před tímto strašlivým zážitkem věděla dobře že její bratr Petr často neznámo kam odchází a vrací se až pozdě večer. Jedno další stejné odpoledne už měla Martina Petrových odchodů dost a rozhodla se ho potají špehovat. Petr opravdu ve tři hodiny odešel nepozorovaně z domu,ale někomu přece jen z dohledu neunikl. A to Martině. Po dlouhém a těžkém sledování se konečně dostali z města kamsi neznámo do lesa. Martina byla překvapená,že o tomto lese ještě neví. Přece není tak daleko aby ho neznala. Ale jak pátrala tak pátrala v paměti,za těch 13 let jejího života tady si nevzpomene ani na jedinou zmínku o tomto lese. Petr prokličkoval mezi pár desítkami stromů a konečně se nejspíše dostal tam,kam chtěl. Martina byla ráda,že jsou na místě vzhledem k tomu,že jí bolely nohy po zdlouhavé cestě. Petr vešel na pustý palouk s tak světlou trávou,že by jste na ní našli snad i černého brouka z dálky. Byla tak udržovaná a rovná,až podivná či i děsivá...Martina raději zůstala schovaná za stromem a nevstupovala na palouček. Výhled měla docela slušný. Z jakéhosi koutu se z nenadání vynořila postava. Martina poznala dívčí postavu. Dívka s Petrem pomalu zmizela v tajuplné dřevěné chatce. Martina se vyplížila pomalu ze svého úkrytu a popoběhla ke špinavému oknu chatky. Nestačila se divit,co vše před ní Petr tajil. Budka byla plná různých lahviček,lžiček,skleněných misek,jakýchsi lektvarů a kbelíků. Nechyběla ani pravá,nefalšovaná, stará knihovna plná děsně starých,plesnivých a zaprášených knih,hrubých klidně i 20 cm. Petr držel v ruce jednu z nejšpinavějších,nejzažloutlejších a nejzaprášenějších knih,které byly v knihovně a stál společně s dívkou nad kotlíkem plným směsí neznámých vodiček. Potom oba skřížili ruce a začali něco mumlat. Vypadalo to jako by odříkávali. Když skončili,nic se nestalo. Bylo ticho,až nezvyklé ticho. O to více v tom tichu vynikl náhlý výkřik oné dívky. Z pusy ji vytekla krev a svalila se na zem. Vyděšený Petr k ní přiběhl a začal jí oživovat. Zkoušel všechno možné,ale marně. Dívka už se nikdy neprobrala. Martina se snažila co nejrychleji zmizet. byla natolik vyděšená,že ani nevěděla,jak našla složitou cestu domů. Tam se zamkla a nevycházela tři dny,až měli rodiče starost. Petr celou budku uklidil,vše odtáhl jinam a pak teprve zavolal policii,že našel dívku mrtvou. Samozřejmě se nezmínil o jejich tajemství a každý si asi už domyslí,že se o tom nezmíní ani Martina. Od té doby zůstává Petr každé odpoledne doma.....

Záznam bez poskvrny

3. února 2008 v 23:41
Vic Elmen byl již 15 let dobrým strážníkem a byl na to náležitě hrdý . Do věznice mu poslali nováčka . Vic mu vysvětlil jak a čím zrušit alarm a daroval mu klíč právě pro zrušení funkčnosti alarmu . Nováček měl svou první hlídku a Vic u vrátnice pil kávu a četl. Byl nejen skvělý strážník,ale také vášnivý čtenář a spisovatel. Náhle ucítil vzadu na krku kovovou věc . Ze zadu na něj kdosi mířil pistolí . Ze tmy vyšel druhý muž a byl to.....učedník!!Ten hloupý nováček!!!Krutým smíchem se uchechtl a hned jak Vica jeho pomocník svázal,rozutekli se oba ukrást Vicovy spisy . Ten se nejdříve snažil silou povolit lano,kterým byl svázán,ale nakonec to vzdal. Velice se rozčílil,zbrunátněl v obličeji,zatnul zuby a pak se nestačil divit co se to děje. V místnosti kde zloději kradli spisy praskla žárovka. Mávli nad tím rukou a kradli dále. Vic však vlastní vůlí prskl další a další a další. Zloduši už z toho měli trochu strach a tak si jen řekni: "No,co máme toho dost...můžeme už jít!". Svižným krokem mizeli z věznice,ale sotva se pohli,praskla nad nimi žárovka. Jiskry z žárovek sršely čím dál více. za chvíli popálily zloděje tak,že oba padli do bezvědomí. Napůl hrůzou a napůl bolestí. potom si zloděje odvedla policie a Vicovy spisy byly zase v bezpečí.
Co myslíte,stal se tento příběh? ANO,STAL,alespoň podle televize.

Posezení u hrobu

3. února 2008 v 23:41
Patricie,Michael a s nimi i Lily jeli v noci z jedné pařby domů . Michael zpomalil auto u hřbitova a postrašil Lily děsivým příběhem o zde pohřbeném vrahovi . Jelikož byla Lily realistka,vsadila se s Michaelem o peníze , že bude sedět dvě hodiny sama na hrobě toho vraha a aby poznali že tam byla,musí zapíchnout do hrobu kudlu . Hned jak Lily odešla z auta,začali se Patricie s Michaelem líbat a nevnímali Lilyiny telefony . Seděla tam už skoro dvě hodiny a náhle uslyšela hlas! Říkal jí,že se nedožije rána a podobné řeči . Lily si myslela že je to Michael,ale ten jí zvedl telefon v autě . Už byla vyděšená,proto se chtěla vrátit do auta . Chtěla vstát,ale něco ji drželo . Nechtělo ji to pustit . Lily byla tak zděšená,že na místě zemřela . Ráno policie zjistila,že si kudlu zapíchla do kabátu a nemohla odejít....Myslíte že to hlas věděl?Stalo se to?
NE,NESTALO...

Zachránil ji průvan

3. února 2008 v 23:39
Bylo kolem dvanácté v noci a Hanka ulehala spokojeně do postele. Byla sobota,tak mohla jít spát pozdě. Už skoro spala když jí zazvonil mobil. V rychlosti zjistila,že jí volá kamarádka Lucie. Myslela si,že si z ní dělá legraci,nebo jí chce popřát dobrou noc. Tak či tak,Hanka jí to zvedla. Než stačila Lucie promluvit,křikla Hanka do telefonu že chce spát,že dobrou noc a ať nevolá!!Nenechala Lucku promluvit jediné slovo. Položila mobil v domění že už nebude volat a zavřela oči. Hned se ale ozval mobil znovu. Hanka se naštvala a zvedla to,ale než stačila cokoli zařvat Lucka začala zoufale prosit o pomoc,že je doma a že ji napadla nějaká žena. Hanka se polekala jejího přiškrceného hlasu. Takhle vyděšený hlas by Lucie nedokázala nahrát. Přemohla strach,nasedla na kolo a uháněla Lucce na pomoc. Napadlo jí,že by měla radši zavolat někoho dospělého,ale to mohla Lucka zavolat rovnou policii.Co když si dělá přece jen legraci?Tak či tak,protože to od sebe nemají daleko,vyjela Hanka do tmy. Už zdálky viděla temný lucčin dům. Ten útulný a prosluněný dům byl tytam a místo něj stála u lesa chladná a tmavá vila. V noci vše vypadá jinak. Už při prvním pohledu si byla Hanka jistá,že si z ní Lucka nedělala blázny. Dveře byly vyražené z pantů a z patra se lesem nesl jekot vyděšené a přiškrcené Lucie. Hanka odhodila kolo a spěchala do patra. Vtrhla do Lucčina pokoje a věnoval se jí takový pohled že na to v životě nezapomene. Lucie seděla na posteli,z pusy a nosu jí tekla rudá krev,byla modrá a kdosi nebo cosi ji škrtilo. Lucka v ruce držela mobil a stále ječela.Ale už z posledních sil. Náhle se ozvala rána.Postava která Lucii škrtila se polekala a vyletěla oknem ven. Lucka se rozkašlala a začala se dusit. To průvan způsobil tu ránu!Lucie divoce ukazovala ke dveřím.Hanka se polekala a otočila se.Nic tam však nebylo. počkala až se ubohá Lucka vykašlala a pak spolu běžely do ložnice. Už z chodby Hanka slyšela podivný vrzavý zvuk. Vešly a začaly obě řvát tak,že takhle nikdo nikdy v životě neřval. lucčini rodiče viseli na lanech od stropu a houpali se. Obě vyběhly z domu pryč a na policii. Policie jim s postavou nevěřila a usoudili že to byl vrah. Jen Lucie a Hanka však věděly pravdu. Lucčina rodina se nenáviděla s druhou a dělali si naschvály a zrovna ten osudný den přišla řada udělat naschvál druhé rodině. Lucčini rodiče jim odpojili nějakou součástku u auta.netušili však jaký to bude mít dopad. Celá rodina si ješte tentýž den vyjela na výlet a na křižovatce kde potřebovali odpojenou součástku se stala veliká nehoda.Celá rodina byla mrtvá. Lucčini rodiče to nemohli rozdýchat,tohle přece nechtěli. Ale bylo pozdě a duch matky té zesnulé rodiny se přišel pomstít...

Horník

3. února 2008 v 23:38
Odehrava se to v Nemecku za druhé svetove, presnej rok neznam. V tu domu zil v berline jisty hornik. Nevim jak se jeho meno pise, ale zni Hagen Baden.. Pracoval v nedalekem dole. Jednou když pracovali hluboko pod zemi ozvala se hlasita rana a po te se vychod zavalil kamenim. Uvnitr zustal uveznenen Hagen se svým pritelem.
Oba dva neverili tomu ze by je mohli vysvobadit, pripravovali se na nejhorsi, ze zemrou. Když ne hladem, tak driv nebo pozdej jim dojde kyslik. Jelikoz Hagenovi byl jeho život drahy a nechtel tak brzo umrit rozhod se ze svého kamarada zabije a bude ho pojidat tak dlouho dokud ho nenajdou a nebo dokud ho nesni. Uplynuly ctyri dny a stále ho nikdo nevysvobodil. Jeho kamarad uz byl pomylu snezeny, Hagenovi se uz spatne dychalo, měl zizen, uz pomalu umiral. Po dvou dnech se k nemu dostali, to uz však bylo pozde. Lide co je nasli byly sokavani z toho co na miste nasli.
Dodnes se říká, ze rok pote udalosti jisti lide zaslechleli dole,na miste kde Hagen zemrel, hlasy a zvuk pripominajici lamani kosti
 
 

Reklama
Reklama